Já jsem z Velké Británie
V tom případě bys tuhle výslovnost měl vlastně docela dobře znát. Používají ji někteří mluvčí přijaté výslovnosti, zejména když jsou ve výslovnosti ultrakorektní nebo jsou mírně vtipní. Je také velmi běžná v mnoha skotských dialektech – ve skutečnosti je na sever od hranic téměř normou.
Kde se vzala?
Je to původní výslovnost. Nikdy vás nenapadlo, proč tolik slov v angličtině začíná na „wh“? Původně se psalo „hw“ a právě tato slova uslyšíte takto vyslovená. Existoval tedy rozdíl ve výslovnosti mezi „whine“ a „wine“. Epická báseň Beowulf, napsaná asi před 1000 lety, začíná slovem „Hƿæt!“. — „ƿ“ byla staroanglická verze slova „w“ – což znamená „Co!“. (zde se používá k upoutání něčí pozornosti):
Hƿæt! ƿē Gār-Dena in ġeār-dagum, þēod-cyninga, þrym ġefrūnon, hū ðā æþelingas ellen fremedon.
Překlad: „
Toto „hƿ“ – neboli „hw“ – se vyslovovalo s onou dechovou hláskou „h“ a pro některé mluvčí angličtiny se tak vyslovuje dodnes. V dánštině (blízce příbuzné angličtině) se píše „hv“: dánský výraz pro „co“ je „hvad“.
To se vrací k jazyku, kterým se muselo mluvit asi před 6 000 lety. O tomto jazyce již neexistují žádné záznamy, ale jazykovědci jsou si zcela jisti, že musel existovat a že musel být předkem téměř všech jazyků, kterými se dnes mluví v Evropě, a několika jazyků, kterými se dnes mluví v jižní a západní části Asie – proto mu jazykovědci říkají „protoindoevropský“, zkráceně „PIE“.
Teorie říká, že naše moderní „wh“ byl původně zvuk, který se podobal „k“, až na to, že se musel vyslovovat se zakulacenými rty, jako když se říká „w“. Lingvisté používají pro zápis zvuků řeči speciální abecedu, která se nazývá Mezinárodní fonetická abeceda, a v ní je tento zvuk znázorněn jako — „ʷ“ znamená „zakulatit rty“.
PIE se rozdělila na různé větve, z nichž se nakonec vyvinuly jazyky, kterými mluvíme dnes. V germánských jazycích — mezi něž patří i angličtina — se zvuk „k“ nakonec změkčil na zvuk „h“ a v mnoha z těchto jazyků (například v němčině) zanikl. Část „ʷ“ — část „zakulaťte rty“ — zůstala, i když se často začala vyslovovat jako naše „v“ (takže německý výraz pro „co“ je „was“, vyslovuje se „vas“).
V angličtině tento proces stále probíhá: zvuk „h“ zmizel ve většině, ale ne ve všech dialektech. Tam, kde stále přetrvává (hlavně ve Skotsku a Irsku), se mění na zvuk, který se v mezinárodní fonetické abecedě píše . To je zvuk, který slyšíte.
V románských jazycích se naopak tento zvuk tolik nevyvíjel a zůstal tvrdý. To vysvětluje, proč například většina tázacích slov začíná v angličtině na „wh“ a v němčině na „w“, ale ve francouzštině, španělštině a italštině na „qu“ nebo „cu“.